Etudy duchovního poznání I
xxx 2010
Úvod
Dříve nebo později na každého z nás dolehne otázka po smyslu lidské existence. Ne vždy tuto otázku vnímáme intenzívně. Může být sice zatlačena do pozadí vlivem domnělých nebo skutečných existenčních problémů, ale latentně v nás dřímá. V rámci této otázky se snažíme určit, co je v životě důležité, čeho chceme dosáhnout, a jaké podmínky pro to musíme vytvořit. Nelze očekávat, že na tyto otázky dostaneme uspokojivé a hotové odpovědi zvenčí. Dříve nebo později nám tyto "přejaté" modely nebudou dostačovat. Jsem přesvědčen, že si každý musí budovat svůj vlastní "chrám poznání". Lze to také přirovnat k mozaice, nebo ještě lépe k puzzle, do nichž vyhledáváme jednotlivé dílky v interakci s okolním světem. Nutno také vzít v úvahu, že otázku smyslu existence různé kultury i v čase vnímaly a vnímají odlišně a s různou intenzitou. Některé filosofie pokládají tuto otázku za tabu, protože si jsou vědomy, že nejsou schopny nabídnout prokazatelnou odpověď. V této situaci se nachází i současná věd
a
Tento text by měl sloužit k orientaci při řešení výše položené otázky. Je shrnutím některých obecných poznatků i mých vlastních úvah. Ihned si také odpovězme na otázku, jaké mám kompetence a jaká je má kvalifikace, abych něco takového psal. Velmi důrazně prohlašuji, že se necítím nijak mimořádně inspirován a ani nijak výjimečně kvalifikován k řešení pokládaných otázek. Velmi bych si přál, aby si každý vše za sebe kriticky přebral. Netoužím po zástupech vyznavačů a nerad bych se stal nekriticky přijímanou autoritou. Na druhé straně se jistě najdou i tací, kteří tento text přijmou s výrazem pohrdání. Jsem si jist, že lidé na tak vysokém stupni poznání, že by si to dovolit mohli, tak neučiní, přestože se nedozvěděli nic nového. Omlouvám se jim za ztracený čas. Pro jiné zde budeme probírat témata dle jejich názoru nezáživná, odtržená od reality a nesmyslná. Těmto vzkazuji: "Spěte klidně dále, vám tento text určen není!" I jim se omlouvám za ztracený čas, i když je možné, že to až sem
ani nedočtou.
Tento text nemůže, a ani si nečiní nárok na komplexnost. Nechce a nemůže poskytovat hotové odpovědi. Pokud někomu poskytne pár "kamínků" do jeho vlastní mozaiky, bude jeho smysl naplněn. Sebekriticky musím přiznat, že to vše píši také proto, abych si udělal inventuru ve svých vlastních úvahách a poznatcích. Velmi bych přivítal jakékoli smysluplné reakce. Nebudu se zlobit, pokud si bezobsažné vulgární výpady necháte pro sebe.
Následující text vychází z pozic euroatlantické civilizace. Na tomto místě asi poněkud předčasně prezentuji svůj dojem, že zabývat se např. východními filozofiemi z hlediska dosažení úplného a pravdivého poznání je pro naprostou většinu poněkud nadbytečné. Ne že by „neměly pravdu", ale právě proto, že Pravda je pouze jedna, musí veškeré filozofické, duchovní i náboženské směry konvergovat k tomu samému, pokud se budují s čistými úmysly. Jenom výklad a praktiky jsou odlišné, protože vycházejí z jiných kulturních kořenů. Na nás mohou působit exoticky, a vzniká dojem něčeho nového, mimořádného, hlubšího. Ponechávám stranou, že právě na tuto notu mohou někteří nezodpovědní jedinci hrát. Obecně se domnívám, že jde o zbytečnou okliku pro našince, kdy konečné poznání Pravdy může být naopak ztíženo. Na druhé straně vůbec nevylučuji možnou existenci výjimek, takže konkrétní rozhodnutí si musí nakonec učinit každý sám za sebe.
Archeologie má základní otázky postaveny takto: Kdo jsme? Odkud jsme přišli? A kam jdeme? Můžeme se jen dohadovat, zda jsou schopny archeologické výzkumy dát na tyto otázky uspokojivou odpověď a vyřešit tak naše „existenciální“ dilema.
Jak vznikl život?
V současné době probíhá také velmi intenzívní „boj“ v odpovědi na otázku: JAK život vůbec vzniknul. Mám dojem, že je to palčivá otázka zejména v naší kultuře, jinde se tak vášnivé spory nevedou. Těžko soudit, naše možnosti "propagace" pomocí veřejných médií, jmenovitě tisku, rozhlasu, televize a v poslední době i internetu jsou mnohem větší. Dá se říci, že se ustavily tři hlavní proudy:
* První proud zvaný kreacionismus vychází z bible a předpokládá přímé stvoření člověka i ostatních živočichů a živých organizmů Bohem. Jeho přirozenými zastánci jsou představitelé zejména křesťanských a židovských církví. V tuto chvíli pomiňme jednu z nejdůležitějších otázek vůbec, totiž co si máme pod pojmem bůh, případně Bůh vlastně představit. Jedná se o směr jednoznačně idealistický. Ve své nejčistší formě popírá jakoukoli evoluci.
* Druhý směr vychází z učení anglického přírodovědce Charlese Darwina a nazývá se evolucionismus. Někdy se též označuje za "darwinismus". Dle mého názoru nesprávně, protože Darwin to takto nikdy nepodal a asi se musí "obracet v hrobě". Základem evolucionismu, tak jak je v současné době podáván, je víceméně „náhodný“ vznik bílkovinných sloučenin a následně prvních jednobuněčných organizmů. Veškeré ostatní organizmy vznikly na základně postupného vývoje (evoluce) organizmů a přírodního výběru schopnějších organizmů při boji o přežití. Jeho „nejtvrdší“ formulace pochází z marxistické filozofie, a je tedy jednoznačně materialistická. Bůh je v tomto pojetí zbytečný. Tento názor zastává většina současných představitelů vědy. To by samo o sobě nevadilo. Horší je, že se mnoho tzv. „vědců“ snaží evoluční teorii prezentovat jako dostatečně prokázanou a podloženou archeologickými nálezy. Kdokoli má jiný názor, je automaticky „exkomunikován“ z akademické půdy a stáv
á se terčem posměchu.
* Třetí, nejmladší směr se nazývá inteligentní plán nebo také inteligentní design, neboť z těchto slov (v angličtině) vznikla jeho zkratka – ID. Jde v podstatě o „zlatou střední cestu“ mezi oběma směry předchozími. Snaží se eliminovat jejich největší „slabiny“, tj. v současné době těžko popiratelnou evoluci na straně jedné a problematický „samovolný“ vznik složitých biologických struktur bez jakéhokoli vnějšího inteligentního zásahu na straně druhé. Jinak je nutno konstatovat, že jde o velmi široké spektrum názorů ležících mezi zdánlivě protichůdnými mantinely, které tvoří kreacionismus a evolucionismus. Zavádí se pojem tzv. mikroevoluce, což zjednodušeně znamená vývoj v rámci jednoho biologického druhu. Původní evoluční schéma o přechodu mezi jednotlivými druhy se nazývá makroevolucí.
Je nutno podotknout, že žádný z těchto názorů nedisponuje dostatečnými a jednoznačnými důkazy akceptovatelnými současnou vědou, i když existují snahy vytvářet iluzi, že evolucionismus dostatečně podložený je. Na druhé straně nelze žádný z těchto směrů ve všech bodech, tak jak jsou prezentovány, úspěšně popřít. Každý z těchto směrů představuje určitý konceptuální model vzniku života, a tyto modely jsou vzhledem k výše uvedenému rovnocenné! Proto považuji za scestné pře o to, zda se má vyučovat kreacionismus nebo evolucionismus, případně ID. Prezentovány musí být všechny. Mně je nejbližší koncept ID. Důvody snad vyplynou z tohoto textu, pokud se mi jej podaří dopsat, a zároveň se najdou jedinci, kteří budou ochotni to dočíst do konce.
Já osobně, a zcela určitě nejsem sám, považuji za prioritní otázku: PROČ vznikl život. Pokud se nám podaří nalézt uspokojivou odpověď, tak se domnívám, že otázka JAK v ní bude do značné míry obsažena. Nechci tím podsouvat, že řešení otázky PROČ bude jednodušší. Pokud je vůbec lze takto srovnávat, tak tomu bude spíše naopak.
Kde hledat odpovědi?
S otázkou PROČ to vůbec není jednoduché. Odpovědi, tedy přesněji řešeno indicie, se pokusíme hledat na územích náboženství, filosofie, umění a vědy. Území náboženství a filosofie jsou velmi rozlehlá a členitá, existuje zde celá řada zdánlivých i "skutečných" rozporů a protikladů, Na mnoha místech se prolínají. Chápeme-li otázku PROČ jako výraz naplnění nějakého cíle, pak je celkem logické, že tento cíl musel někdo předem stanovit. V tomto okamžiku se bez představy boha nebo obecně stvořitele nijak neobejdeme.
1. Věda
Na území současné vědy, které je poměrně konzistentní, ale ohraničené, se daleko nedostaneme. Evoluční teorie představou "náhodného" vzniku života jeho apriorní cíl zcela vylučuje. Věda tedy dále otázku, proč vznikl život, nijak neřeší. Život bere jako status quo a snaží se nám jej svými výsledky co nejvíce usnadnit. Věda disponuje propracovanou vědeckou metodou, která ovšem nyní poskytuje užitečné výsledky pouze v procesu poznávání materiálního světa. Pokud si nejsme schopni nebo ochotni jiné světy připustit, jsme zdánlivě v pohodě. Zdůrazňuji, že si současné vědy a jejích výsledků velmi vážím. Navíc si myslím, že existuje jejich mnohem širší využití při uplatnění tzv. horizontálního směru poznávání. Neumím jednoduše dokázat, že tento čistě materialistický pohled na svět je chybný. Ani slovo chybný není zcela na místě. Považuji tento názor za zákonitou etapu ve vývoji našeho poznání. Ovšem do důsledku vzato, pak by byla naše existence z vesmírného pohledu zcela nepodstatná.
Jak se s tím vyrovnat? Máme sklon vyhledávat jednoduchá řešení. Je možné se touto otázkou vůbec nezabývat. Často se lze setkat s názorem: "Užijme si, dokud jsme tu, proč se zabývat takovými nesmysly." Druhou možností je přijmout "berličku". Alespoň takto jsou z úrovně ateismu podávána náboženství. Považuji to za hluboké nedorozumění. Berličky nám nabízejí pouze sekty, a cena za ně bývá velmi vysoká. Ať již "to neřešíme" nebo "přijmeme berličku", je to jedno. Pokud takové stanovisko zastáváme příliš dlouho, je to výrazem duševní i myšlenkové lenosti a otupělosti.
Jako zatím poslední se z filosofie oddělila samostatná věda psychologie. Její souputnicí je psychiatrie, tedy obor lékařský. Obávám se, že její současné léčebné metody v mnoha případech napáchají více škody než užitku. Je to způsobeno velmi nízkým stupněm poznání. Stanovuje hranice toho, co je tzv. "normální", a cítí se povolána korigovat vše, co tyto hranice přesahuje. Zde se na počátku objevují jména jako Freud, Jung, Adler. Pokud pátráme na takto definovaném území, zjistíme, že ani tady na otázku PROČ uspokojivou odpověď nenajdeme. Není zde systematicky řešena. Řešené otázky se týkají spíše toho, co si s životem počít a jak s ním naložit, když už tady je.
Ovšem hranice materialistické vědy, kterou si tak úzkostlivě hájí, je atakována např. výzkumy dr. Raymonda Moodyho nebo dr. Elizabeth Kubler-Rossové. V poslední době mne velmi zaujala kniha "Osud jako šance" od Thorwalda Dethlefsena nebo knihy "Jsem" a "Já jsem" od Marty Foučkové. Moderní „vědecká“ psychologie v podstatě vychází z Břetislava Kafky, ale duchovním přesahem jeho práce se nezabývá. Velmi zajímavé je také dílo Stanislava Grofa, zatím naprosto nedoceněná je práce Emila Páleše. Toto jsou lidé z akademické půdy. Jejich názory a výsledky práce není možné tak jednoduše zamést pod koberec a ignorovat.
Pevnou půdu pod nohami materialistických vědců vytvářelo zejména ve fyzice Newton-Karteziánské paradigma. Ovšem z příchodem relativistické a kvantové fyziky se tato půda stává poněkud vratká a nedávné objevy na subatomární úrovní již jasně dávají tušit, že vše může být i jinak. O některých pokusech Nikoly Tesly, a také Alberta Einsteina zejména z posledního období práce na teorii jednotného pole, se běžně raději nemluví vůbec.
2. Filosofie
Jak již bylo uvedeno, území filosofie je velmi členité. Tvoří svorník mezi v podstatě zcela diskrétní vědou a náboženstvím. Možná s nadsázkou by se dalo říci, že na půdě filosofie zůstává řešení všech otázek, které odmítají poskytnout odpověď uplatněním vědecké metody. I věda staví na určitých axiomech, a tyto převzala z materialistické filosofie. Mapovat filosofii jako celek zcela určitě přesahuje mé možnosti a znalosti.
a) Naše kultura mimo jiné vychází z antické filosofie Demokrita, Sokrata, Aristotela. Jsou to namátkou vybraná jména. Jména nejsou důležitá, důležité jsou myšlenky. Přes myslitele typu Descartese, Bacona, Spinozy, Pascala a Newtona se dostáváme k vrcholu klasické filosofie reprezentované, Schopenhauerem, Heideggerem, Kantem, Nietschem, Hegelem, Kierkegaardem a mnoha jinými. Jenom pročíst všechna jejich díla je úkol téměř nadlidský. Pokud vás to potěší, nedomnívám se, že je to nutné. V jejich dílech je obsaženo nepřeberné množství myšlenkových směrů. Od materialismu až k idealismu, subjektivnímu idealismu a solipsismu. Z hlediska možností našeho poznání světa se dělí na směry gnostické a agnostické. Podstatné je, že myšlenky těchto autorů současná věda do určité míry akceptuje nebo alespoň toleruje.
b) Ovšem vedle této "oficiální větve" filosofie existuje ještě větev "hermetická", kterou současná věda ignoruje zcela. Jména v tomto pantheonu jsou jiná. U počátků stojí záhadný Hermes Trismegistos. Hermetická věda byla šířena pouze v uzavřených komunitách, pravděpodobně většinou ústně. Písemnosti bez výkladu mistra byly nepoužitelné. K hermetické větvi řadím i Platóna, který by si zasloužil být uveden i v oddílu a). Podobné myšlenkové systémy vznikaly ve všech částech světa a jsou na nich vybudována všechna současná náboženství a myšlenkové směry. Někteří spatřují jejich původ v Atlantidě. Tato větev je spojena s Rosenkruciány a později Zednáři. Vysokými zasvěcenci byli egyptští kněží, i faraoni do nástupu Hyksosů. Vysokého stupně zasvěcení dosáhla i biblická královna ze Sáby známá jako Sibyla. Podobného zasvěcení dosáhl pravděpodobně i král Šalamoun. Tyto myšlenkové směry se poprvé "na veřejnost" dostávají až v díle Heleny Pavlovny Blavatské, zaklad
atelky Theosofické společnosti. V jejím díle pokračovala další významná theosofka madam Annie Besantová. Poněkud jiný pohled, dovolím si říci na totéž, nabízí Rudolf Steiner. Velmi cenné "kamínky" lze objevit také v díle amerického filosofa Prentice Mulforda. Snad nejucelenější systém vycházející z původních hermetických znalostí prezentuje Max Heindel v "Rosenkruciánské kosmologii". Zde již indicie k řešení otázky PROČ nalezneme. Mnoho hermetických pravd sděluje také František Bardon, přesto mám dojem, že se dnes nenajde mnoho lidí, kteří budou ochotni touto cestou jít. Velkým zasvěcencem byl také J. W. Goethe, který zvolil poněkud jinou formu prezentace svých názorů. Jeho dílo je zahrnuto do "oficiálního" kulturního dědictví, to ovšem neznamená, že je plně pochopeno. Zdá se, že veliký duchovní přesah má i dílo Alexandra Sergejeviče Puškina, a čeká na své znovuobjevení.
c) Pohled z úplně jiného úhlu nabízí Abd-Ru-Shin ve svém díle "Ve světle pravdy" nebo Emanuel Swedenborg. Bohužel jsou tato jména některými skupinami přijímána jako "boží proroci" a jejich myšlenky jako nezpochybnitelné pravdy, které je nutno buďto nekriticky přijmout, nebo odmítnout a vystavit se tak neodvratnému "věčnému zatracení". Paralela se současnými sektami a sektářskými církvemi je zřejmá. Podobného osudu je naštěstí zatím ušetřen slovenský kněz Ján Maliarik. Jeho dílo je opravdu pozoruhodné a svým rozsahem vzbuzuje úctu. Širší studium si zcela jistě zaslouží i Paul Brunton, jenž přímo ve svém díle píše, že si nepřeje, aby byl takto nekriticky přijímán. Na Swedenborga navazuje i nejkomplikovanější myšlenková konstrukce, se kterou jsem se doposud setkal, dílo Petera D. Francucha. Zde je vznik a smysl lidské existence definován naprosto jednoznačně. Pochopitelně na nás zůstává, zda se s touto konstrukcí ztotožníme. Tato díla se svou koncepcí již b
líží oficiálním náboženským textům. V poslední době k nám začíná pronikat dílo bulharského mistra Petra Danova a jeho žáků. Dá se říci, že bulharské pohoří Rila je podobně silné duchovní centrum jako Tibet. Proto i zde působí členové Bílého bratrstva, duchovní organizace, jejímž úkolem a cílem je pomáhat lidem při vzestupu.
d) Do další skupiny bych si dovolil zařadit díla v podstatě současná nebo z nedávné minulosti, která explicitně nenabízejí nějaké komplexní konstrukce, ale kamínky v nich určitě najdete. Velmi přístupnou a svěží formou jsou psány "Hovory s Bohem" od N. D. Walsche. Malým klenotem je „Jonathan Livigston Racek“ z díla Richarda Bacha. Pozoruhodným dílem je také "Celestinské proroctví" od Jamese Redfielda nebo i poměrně neznámé „Putování duše“ od Petera Richelieu. Velký ohlas a až nekritické "zbožňování" početnými skupinami obdivovatelů se, zejména v obdbí jejich života a krátce poté, dostalo i autorům jako Antoine de Saint-Exupéry, Edgar Cayce, Osho a tento výčet zdaleka není konečný. Ne že by to nebyla díla pozoruhodná, ale nekritický přístup obdivovatelům moc nepomůže, a tato díla naopak leckdy poškozuje v očích ostatních.
3. Umění
Nyní věnujme pozornost umění. Tedy tomu, co já považuji za umění. Myslím si, že umění neokupuje nějaké specifické území, ale kooperuje na prostoru filosofie a náboženství. Používá pouze jiné, bohatější výrazové prostředky. Sdělování jakýchkoli metafyzických pravd je velmi ztížené, neboť používáme abstraktní pojmy, jejichž vymezení je většinou velmi problematické. Některé jsou příliš obecné, jiné možná ne. Jenže je podstatné, jak daný pojem chápete vy, a jak osoba, které něco sdělujete. To je jeden z důvodů, proč si na metafyzické otázky musíte najít odpověď sami. Ovšem existují i jiné formy sdělení, které se snaží více působit na naší citovou stránku. Může to být lyrický text, obraz nebo jiné výtvarné dílo, ale i stavba, případně film. Obecně umělecké dílo využívá jiných forem sdělení, než je epický text. Poněkud úsměvně na mne působí rozbory uměleckého díla ve smyslu "co tím chtěl básník říci". Skutečný umělec by se s dílem nenamáhal, kdyby to, co chtěl říci, mohl jednoduše sdělit
slovy. Ovšem existují případy, kdy slovní sdělení sice možné je, ale bylo by to riskantní. Přijetí uměleckého díla není v mnoha případech masové. Musíte být s umělcem "naladěni" na stejnou vlnu. Připadá mi, že přijímání uměleckých děl je mnohdy velmi maloměšťácké. Skupina "znalců" definuje, co je umění a co ne. Ostatní to jen slepě přijímají. Řekl bych, že je to podobné jako v přijímání církevních dogmat. Přijetí uměleckého díla považuji za záležitost na výsost osobní, podobně jako náboženství. Alespoň já si do toho "kecat" nechám co možná nejméně. Dílo může být sebelepší, ale pokud nerozumíte "jazyku", ve kterém je vytvořeno, asi z něj velký užitek mít nebudete. Podobně pro většinu z nás by asi nebyly přínosem svitky s hebrejským textem. Ovšem dokážu si představit, že by se jimi mohl leckdo honosit a dokonce je kupovat za nemalé peníze. Říká se tomu snobizmus - na obsahu díla těmto lidem vůbec nezáleží, jde o posílení pozice na společenském žebříčku a ukájení ega. Jinou variantou je
pouhá investice. Jenže vidět za uměleckým dílem pouze peníze je obrovskou degradací jeho hodnoty.
Patrně zatím není zcela jasné, jak vlastně umění souvisí s otázkou PROČ. Já se nepovažuji za znalce umění a neumím poukázat na konkrétní díla, která by při řešení této otázky mohla pomoci. Mnohá díla na mne velmi hluboce působí, avšak obdrženou "informaci" slovy popsat nedokážu. Ostatně, o této "funkci" uměleckých děl jsem se již výše zmínil. Existuje celá řada lidí, kteří nedokáží vnímat psaný text; nejen pro ně mohou být umělěcká díla zdrojem, kde hledat kamínky do mozaiky.
4. Náboženství
Poslední na řadě je náboženství. Převážně se v současné době uvádějí čtyři velká světová náboženství: hinduismus, buddhismus, křesťanství a islám, Nejsou ovšem jediná, vedle nich existuje celá řada dalších, menších náboženství, např. židovská víra, taoismus, zoroasterismus atd., která svým obsahem rozhodně nejsou významná méně. Jak již z názvu vyplývá, předpokladem je víra v boha (náboženství monoteistická) nebo božstva (polyteismus). Buddhismus někdy k náboženstvím přiřazován nebývá a považuje se za filosofický směr, protože prý bůh není tolik zdůrazňován, jako u ostatních tří. Všechna náboženství se dále dělí na množství konfesí, takže neznalý člověk v tom může mít docela zmatek. V křesťanství jsou jednotlivé konfese představovány církvemi. Základem příslušnosti k určité církvi je tzv. vyznání víry, které má formu určitého přijímajícího obřadu. V tom bych viděl jeden z rozdílů mezi náboženskou konfesí a ostatními filosofickými směry.
Vedle jednotlivých konfesí existuje celá řada sekt, které také mohou vycházet z některého náboženského nebo filosofického směru. K průvodním jevům sekt patří požadavek na absolutní poslušnost, zdůrazňování výjimečnosti a neomylnosti jejích představitelů. Členská základna nemá nárok na vlastní úvahy, ve všem se musí spolehnout na "vševědoucnost " vůdců. Je jen ke škodě náboženství, že církevní praxe se sektářským praktikám mnohdy přibližovala. V dalším výkladu se dostáváme na poněkud tenčí led. Pokusíme se v kostce vyložit, co nám jednotlivá náboženství nebo lépe řečeno jejich konfese předkládají k "věření".
pokračování Etudy duchovního poznání II
|
