Etudy duchovního poznání II
1. Úvod
Celý cyklus má za úkol nabídnout výchozí informace týkající se fundamentálního rozhodnutí, zda budeme vznik života považovat za náhodu. Tato část se věnuje náboženství. Setkáváme se s velmi širokým spektrem názorů, které jsou mnohdy v přímém rozporu. Konkrétní názory jednotlivce jsou závislé na úrovni vzdělání, společenském zařazení, pracovním zařazení, rodinném zázemí, životních zkušenostech a pod. Dále je utvářejí konkrétní prožitky zejména v určitých krizových situacích.
Následující text nebude dopodrobna rozpitvávat jednotlivá náboženství, to je úkolem religionistiky a lze si dnes bez potíží informace dohledat. Zde se řeší zejména dopady ovlivňující chování jedince ve společnosti. Podíváme se nejen na dopady určitého typu náboženského myšlení, ale i na chování těch, jež se považují za ateisty.
Pro jednoduchost jsou za ateisty zde označováni takoví lidé, kteří vůbec nepřipouštějí existenci nějaké inteligentní vyšší moci. Vznik života považují za souhru víceméně náhodných jevů a jeho vyšší formy za výsledek spontánní evoluce.
2. Ateismus
Ateisté považují za opravdu existující pouze to, co je člověk schopen vnímat svými pěti smysly. Velkou oporu nacházejí v současné materialistické vědě. Po smyslu života moc nepátrají a není divu, protože u toho, co vzniklo spontánně, bez záměru, se smysl hledá těžko. Svou existenci přísně ohraničují porodem a fyzickou smrtí a jakýkoliv přesah odmítají. Náhoda hraje ústřední, nepominutelnou roli v životě ateisty.
Přesto i ateisté se potřebují vnitřně nějak identifikovat a dát svému životu nějakou náplň. A jediné co nacházejí, jsou požitky. Snaží se tedy co nejlépe uspokojovat své materiální potřeby, mají na tom postavený svůj ideál úspěchu. Tedy čím vyšší materiální spotřeba, tím úspěšnějším a potažmo lepším jsem člověkem. Od toho se také odvíjí jejich představa úspěšné společnosti, tedy takové, která je svým členům schopna poskytnout co nejlepší materiální zabezpečení. Vnímání člověka a společnosti se redukuje na ekonomické aktivity, je snaha vše přepočítat na peníze. Čím více, tím lépe, odtud také pramení představa neustálého růstu spotřeby. Hodný úcty je člověk, který je schopen nashromáždit co největší množství peněz.
Dalo by se to ještě pochopit v případě, že nashromážděné peníze jsou odrazem společenského přínosu konkrétního jedince. Jenže korelace mezi příjmy a přínosem je dnes velmi nevýrazná. Mnohdy dokonce získávají sympatie i takoví, kteří se k „balíku“ dostanou způsobem bez jakéhokoliv přínosu, dokonce i v případě, že porušují platné zákony. Ve filmech například jako kladní a sympatičtí hrdinové vystupují zloději a podvodníci. Mottem se stává „urvi co můžeš, žijeme jen jednou“. Nejenže dochází k výkladům zákonů v rozporu s etikou, ale dokonce i porušování zákonů je pro jednotlivce přijatelnou normou, pokud není odhalitelné nebo postižitelné. Lidé, kteří si nedokážou z různých důvodů zajistit dostatečný příjem, jsou považováni za "socky", netáhla, spodinu společnosti. Za přítěž, bez níž by se ostatním žilo a dýchalo mnohem lépe a radostněji.
Smysl vědy ateista vidí především v možnosti vylepšení technologie na základě jejích nových poznatků. V možnosti produkce většího množství nových a lepších věcí uspokojujících jeho rostoucí materiální nároky a potřeby. Vzdělání chápe zejména jako jednu z cest, jak v životě dosáhnout vyššího příjmu. Poznatky, které mu neumožňují vylepšit své postavení na trhu, mnohdy pohrdá. Činnosti, které nepřinášejí finanční zisk, většinou považuje za zbytečnou ztrátu času. Radost ateistovi nepřináší rozšíření vlastních obzorů, ale až jejich případná proměna na peníze. Takoví se nerozpakují nakoupit si akademické tituly, mají-li tu možnost, a vidí-li v tom možnost vylepšení prestiže a svého příjmu.
Významnou roli hraje sex. Někteří cynicky prohlašují, že jediné, o co v životě opravdu jde a o co má smysl usilovat, jsou sex a peníze. A za sex jsou ochotni zaplatit. Sex se redukuje na obchod a pro část populace představuje sex velmi dobrou živnost. Nutno objektivně přiznat, že sex jako obchod není výsadou pouze ateistického prostředí. Dochází však k výrazné gradaci, protože morální odsouzení není tak výrazné, pornoprůmysl je legální, existují snahy o legalizaci prostituce.
Velkým nedostatkem je v současnosti nastavená laťka spotřeby těch úspěšných, kterou ani zdaleka není možné realizovat u všech obyvatel planety. Dochází k rabování neobnovitelných zdrojů, přílišnému plýtvání. Hrozí nebezpečí, že nebude možné zachovat podmínky pro udržení života. To ovšem těm úspěšným nevadí, úspěšný přece nemůže být každý, jen oni, „elita“. Dílem vyvolená nebo zvolená, dílem dědičná, dílem vzniklá zřejmě opravdu vlastním přičiněním. Vysokou a nadprůměrnou spotřebu považují za své nezpochybnitelné právo. Oporu pro své jednání nacházejí také v zákonitostech pozorovaných v přírodě u určitých skupin zvířat. Ti inteligentnější z nich přece jen chápou nutnost sociálních programů. Uvědomují si, že je nutné zachovat sociální smír, protože jinak by mohlo být jejich výsadní postavení ohroženo.
3. Náboženství
Jednotlivá náboženství zahrnují opravdu velmi pestrou paletu koncepcí a není vůbec jednoduché se v nich orientovat. V každém případě klást rovnítko mezi víru a náboženství je silně zjednodušující, a záměna s jednotlivými církvemi je úplně scestná. Guru komunistických idejí Karel Marx označil náboženství za opium lidstva. Osobně to považuji za největší omyl jeho koncepce, který dokládá jeho naprosté nepochopení. Nastíním zde tři ideová schémata, opakuji, že velmi zjednodušeně, a popíšu, jak se odrážejí v chování jejich příznivců a postojích k ekonomickým aktivitám. I v tom ovšem panuje velká rozmanitost, rozdílné individuální přístupy, takže zevšeobecnění je téměř vyloučené.
3.1. Koncepce neuznávající reinkarnaci
Zde patří většina křesťanských církví, které vycházejí z Bible, ale stavějí zejména na Novém zákonu. Řadí se sem i víra židovská, ta ovšem z Bible uznává pouze Starý zákon. Patří zde i druhé nejrozšířenější náboženství co do počtu vyznavačů, Islám.
Tato schémata uznávají jediného, všemocného a všemohoucího Boha stvořitele. Domnívají se, že tento je schopen do dění ve světě zasahovat a případně při tom i porušovat platné přírodní zákony. Dochází tak k zázrakům. Dočasný život na Zemi považují za nutné zlo, za boží trest, ze kterého se je možné se vykoupit a získat nárok na posmrtný život věčný, pokud život vezdejší prožijeme tak, abychom se neprotivili boží vůli. K tomu máme každý jen "jeden pokus", přičemž společenské podmínky každého jednotlivce jsou silně rozdílné a víceméně předem dané. Případné prohřešky je možné zahladit účinnou lítostí, modlitbou, zpovědí a dosáhnout tak božího odpuštění. Pozitivním jevem u těchto lidí v ekonomických procesech je vnímání autority nad sebou, před kterou nelze nic utajit. Nutnost řešit některá závažná témata může být u nich naopak oslabená, protože věří, že Bůh nedopustí zničení svého díla.
V našem prostředí má silnou pozici zejména Římsko – katolická církev. Dá se říci, že většina těchto tzv. věřících neprožívá svou víru jako nedílnou součást své každodenní existence. Omezují se na návštěvu bohoslužby a řešení svých duchovních záležitostí ponechávají na církevních hodnostářích. Duchovní pastýři ostatně mnohdy právě takový postoj u svých oveček podporovali.
V praxi se pak takoví lidé od ateistů příliš neliší, protože vysokou spotřebu dnes nevnímají jako prohřešek proti božím přikázáním, spíše jako boží odměnu. Chudoba propagovaná v počátcích křesťanství se dnes nenosí. Nutno ještě podotknout, že zde nejsou výjimkou lidé, kteří danou víru vnitřně s ostatními nesdílejí, ale hlásit se k ní považují za společensky nezbytné.
Postoj ke vzdělání není nijak vyhraněný, ale na poli vědy se církev mnohdy dostává do rozporu s vědeckými hypotézami. Sex je většinou tabuizované téma, vnější postoj k prostituci a pornoprůmyslu je příkře odsuzující. Sexuální skandály církevních hodnostářů dokládají, že ne vždy jsou s negativním postojem srovnáni i vnitřně.
Velmi nebezpečné jsou ovšem skupiny, které se z nějakého důvodu domnívají, že jsou privilegovaní od samotného Boha. To je pak v jejich očích opravňuje k tomu, aby získávali různé výhody na úkor ostatních neprivilegovaných, aniž by se protivili svému bohu. Takto se chovají fundamentalisticky zaměření muslimové, ale zejména židovští extrémisté – sionisté. Za vyvolené se považují například i Svědci Jehovovi, ale ti proti svým odpůrcům alespoň nepoužívají programově fyzické násilí. Na zisku ekonomických výhod nic špatného nevidí.
3.2. Koncepce s kruhovou reinkarnací
Tyto koncepce jsou typické například pro velká východní náboženství, hinduismus a buddhismus. Zde se pouštím na velmi tenký led, protože příznivci těchto náboženství budou asi proti takto zjednodušenému pohledu protestovat. Přesto se o to pokusím. Tato náboženství ekonomickým aktivitám velkou váhu nepřipisují. Cíl života na Zemi je jediný, a to dosáhnout osvícení. Tím se poruší koloběh opakujících se zrození, protože nikomu se osvícení nepodaří dosáhnout hned na první pokus. Naopak mnoho lidí se pohybuje v kruhu v nekonečné řadě zrození bez jakéhokoli náznaku postupu k osvícení, v tzv. „samsáře“. Hmotný majetek nic neznamená a na cestě k osvícení je spíše překážkou. Buddhističtí mniši si zakládají na své nezávislosti na hmotných statcích. Jejich jediným majetkem krom oděvu je miska na rýži.
Někdy se tím zdůvodňuje ekonomická zaostalost východu, minimálně tedy z pohledu západu. V našich končinách nejsou tyto ideje natolik aktuální, aby nějak výrazně ovlivnily smýšlení majoritní společnosti. I když určitý vzestup atraktivnosti východních náboženství u našich občanů nelze popřít. Nechci hodnotit, nakolik to je způsobeno silou předkládaných idejí, a nakolik okouzlením vzdáleným orientem. Zároveň nechci popírat možnost poznání mnohých významných a platných zásad a zákonitostí.
3.3. Koncepce s reinkarnací ve spirále
Tato koncepce vyplývá z učení, které bývá někdy označováno za tajné, ezoterické. Nositelé těchto idejí dnes pocházejí z křesťanského světa, ale kořeny se nacházejí hluboko v minulosti. Nacházíme je například u zasvěcenců starého Egypta, ale nepochybně jsou mnohem starší. Po staletí udržovali toto učení například Rosenkruciáni.
Dle této koncepce probíhá vývoj ve stvoření v určitých opakujících se cyklech. Počátky a konce jednotlivých cyklů nejsou ve stejném bodě, nýbrž vždy o úroveň výše, takže vývoj neprobíhá v kruhu, nýbrž ve spirále.
Na rozdíl od mnoha ostatních směrů není zde pozemský život chápán jako trest. Naopak jde o nedílnou a velmi důležitou součást celého vývoje, byť pouze dočasnou. Jsou zde vytvořeny neopakovatelné podmínky pro poznání a pochopení určitých zákonitostí, jejichž pochopení by za jiných podmínek možné nebylo. Proto se jednotlivé bytosti rodí to tohoto prostředí, aby se zde určité věci naučily a pochopily. Podmínky zrození pro každého jednotlivce jsou stanoveny tak, aby co nejlépe umožnily naplnit předem stanovený plán. Pokud se plán nepodaří splnit, je nutný „reparát“ při dalším zrození. Po splnění plánu se stanoví další učební plán, který ovšem může vyžadovat podmínky zrození a života zcela odlišné. Tím se zdůvodňuje, proč jsou životní podmínky jednotlivých lidí zde na Zemi tak rozdílné. Až se všichni vše potřebné naučí, nebude již života tak jak jej dnes známe potřeba, a tak v této podobě pomine.
,p>Celý vývoj je řízený určitými všeobecně platnými zásadami a zákonitostmi, které ani stvořitel nemůže porušovat. Mimo jiné proto, že proto nemá naprosto žádný důvod. Jednotlivé bytosti jsou vybaveny svobodnou vůlí a schopností poznávat. Stvořitel již do dění ve vývoji přímo svévolně nezasahuje. Konkrétní podmínky jednotlivce jsou dány úrovní jeho poznání. Obecně platné zákony je možné poznávat v téměř nekonečném množství interpretací v konkrétních zákonech platných v materiálním světě.
Vyznavač takového pohledu na svět tedy chápe nezbytnost materiálního světa a chápe, že pro udržování svého těla jsou nutné určité podmínky. Chápe tedy nutnost materiálních výdobytků, ale nepřikládá jim velkou důležitost, nevidí smysl života v neustálém zvyšování vlastní spotřeby. Mnohem více si cení nových poznatků, přičemž není nutná bezprostřední vazba na komerční využití. Technický a technologický pokrok nechápe jako možnost stupňování svých požadavků na materiální uspokojování svých donekonečna rostoucích potřeb, navíc mnohdy uměle vytvářených. Naopak v tom vidí možnost uvolnění rukou. Tedy že může věnovat méně času své obživě a více času učení a získávání nových poznatků o okolním světě.
Poprvé byly tyto myšlenky ze strany Rosenkruciánů komplexně předloženy veřejnosti teprve v díle Maxe Heindela. Starého egyptského zasvěcení dosáhla také H. P. Blavatská, která posléze tyto ideje rozpracovala ve své teosofii. Na tu navazuje dnes asi nejaktuálnější dílo Rudolfa Steinera, který tato myšlenky dále rozpracoval a dal tomuto nábožensko-filozofickému směru nový název, antroposofie. Velmi podnětné je jeho učení o trojčlenném sociálním systému. Tím toto učení přestalo být tajné v tom smyslu, že by bylo před veřejností skryto.
4. Závěr
Je celkem pochopitelné, že vyznávané priority a postoj k životu předchozích skupin lidí budou výrazně odlišné. A v mnoha případech se těžko dohodnou. Přesto se musí snažit o maximální toleranci mezi sebou, pokud již nejsou schopni vzájemného respektu a úcty. Organizace společnosti by měla být natolik pružná, aby umožnila všem těmto lidem se v životě realizovat, aniž by významným způsobem omezovali ostatní, tedy aniž by překračovali meze tolerance. Zdá se, že současné pojetí multikulturalismu není řešením. Nevede k extrakci toho nejlepšího z jednotlivých myšlenkových směrů, což by umožnilo vytvořit společenské vztahy na kvalitativně vyšší úrovni. Místo toho nabízí jakési rozředění a rozmělnění kořenů a ideálů, čemuž se tyto myšlenkové směry přirozeně brání. Všechno chce svůj čas, a my jsme zatím k jednotě nedospěli. Proto se jako mnohem rozumnější jeví nechat tyto světy rúzných idejí oddělené a poskytnout jim prostor k samostatnému vývoji. To se v současné době týká zejména křesťansk
ého světa a světa islámu, kde napětí roste, i když je bohužel z velké části podněcované záměrně. Ateista nad tím kroutí nechápavě hlavou a pouze jej to utvrzuje v přesvědčení, že veškerá náboženství jsou snůškou nebezpečných a neužitečných nesmyslů, bez nichž by bylo na světě mnohem lépe.
Ostrava, červenec 2010
ostrava.unitari.net
|
