ÚVOD
KONTAKT
PROGRAM
TEXTY
ODKAZY
NSČU
Praha
Brno
Plzeň
Teplice
Liberec
IUCP
OŠS
Facebook Plzeň
Facebook OŠS
 

Odpuštění a tolerance v procesu poznání

Odpuštění a tolerance jsou slova, s nimiž v praktickém životě operujeme poměrně často. Obecně bývá obojí vnímáno pozitivně, tedy jako konání příznivé a žádoucí. Možná bychom mohli přiřadit i někdy užívané slovo benevolence pocházející z latiny, jež bychom mohli přeložit jako „dobrá vůle“.

Co si však konkrétně představit jako obsah těchto slov. Možná by pomohlo k lepšímu pochopení, kdybychom si našli a definovali i nějaká opozita, tedy slova, jejichž význam je opačný. Asi dospějeme k pojmu trestu jako opaku odpuštění a opakem tolerance bude pouze o záporku rozšířená netolerance, nebo také intolerance.

V neposlední řadě bych se také chtěl zamyslet nad tím, co by vlastně mělo být cílem, účelem všeho tohoto počínání. Pravděpodobně dospějme ke snaze o dosažení spravedlnosti, případně k prosazování práva. To jistě, ale já zastávám názor, že v konečném důsledku by vše, co děláme, mělo přispět k prohloubení našeho poznání.

Impulzem pro toto zamyšlení byla jedna internetová diskuse. Bylo také krásně vidět zcela odlišné vnímání lidí orientovaných čistě materialisticky oproti těm duchovněji založeným. Dovolím si zde citovat několik příkladů. Je také velmi zajímavé a poučné, jak ani u takovýchto zdánlivě běžných a frekventovaných slov nepanuje úplná shoda v pojetí jejich významu. Přesto si asi většina zpravidla pomyslí, že význam těchto slov je každému úplně jasný. Právě toto bývá častým zdrojem zcela zbytečných nedorozumění.

První reakce jsem vybral z tábora materialismu, tím nechci automaticky říci, že tyto názory musí být špatné:

„Nechci toleranci, ale spravedlnost. Toleranci a zejména volání po ní považuji za ZLO všude, kde se nekryje se spravedlností. Prosím, zkuste se nad tím zamyslet a přestat slovo tolerance používat. Odpouštění není ctnost, pokud jde o odpouštění zločinů, protože vede k jejich opakování. Spravedlnost vyžaduje trest a teprve pak se to považuje za smazané - ale trest je tu, aby se zločiny neopakovaly. (Jinou variantou je tvrzení: národy, které zapomenou své chyby, jsou odsouzeny k jejich zopakování). Nepřestanu vyčítat Havlovi jeho amnestie vrahů. Amnestovat nenásilné zločiny - no budiž, bylo tam plno lidí nevinně. Ale tolerance vrahů bez spravedlnosti je a zůstane zločinem.
Křesťané zoufale ponechávají z nedostatku možností spravedlnost na Bohu. Kéž by! Jiní to svěřují karmě. Kéž by! Jenže tím brání skutečné spravedlnosti tady. Kdo tohle nepochopí, může odpouštět kolem dokola - a znovu a znovu trpět, protože tím bude lumpárny podporovat. Proto prosím, zkuste místo slova tolerance používat spravedlnost. Toleranci nechme pro úplné prkotiny (třeba když vám sousedův kluk prokopne merunou okno)“

No a nyní také názor té duchovnější strany. Zde naopak netvrdím, že se s ním bezezbytku ztotožňuji:

Všichni děláme chyby, a pokud si nebudeme nic tolerovat a ODPOUŠTĚT, tak jedna chyba vyvolá řetězovou reakci neskutečných rozměrů. Myslím, že by dotyční místo slova tolerance mohli použít výraz - odpuštění, odpouštění. Jinak slovo a výraz spravedlnost je obrat spíše pro jurisdikci. Spravedlnost existuje pro všechny bez rozdílu, je to věc tzv. Boží - spíše Kosmu.“

Pokusme se nyní o hlubší analýzu těchto názorů.

Kdy má vůbec smysl mluvit o toleranci nebo odpuštění?

Hned na začátku chci zdůraznit, že každé ze slov, jichž se týkají mé příklady, má pro mne svůj specifický obsah a nelze je tedy zaměňovat. Je evidentní, že naše pojmy tolerance, spravedlnosti, trestu, odpuštění a práva souvisejí s lidským konáním, konkrétně s konáním, které je ostatními vnímáno jako chyba, křivda nebo dokonce zločin, čili vznikla nějaká škoda, ať již domnělá nebo skutečná. Připusťme také možnost, ač určitý čin je okolím vnímán jako nekalý, ne vždy takovým opravdu z pohledu universa musí být. Jedná se tedy o činy ostatních, které my vnímáme tak, že nás omezují v našich právech, v naší svobodě. Tím se dostáváme k dalšímu veledůležitému pojmu, které s naším zkoumaným předmětem souvisí, tedy svoboda. Sama o sobě by nejen mohla být tématem samostatné přednášky. Zaplňuje dnes stránky mnoha knih a mnoho knih ještě napsáno bude, aniž by se téma zcela vyčerpalo. Ale to již odbočuji.

Předmětem našeho zkoumání jsou činy nebo chování ostatních, které my z nějakého důvodu neseme nelibě. A nyní musíme odlišit, nakolik je schopen člověk své jednání nebo stav ovlivnit, a nakolik máme právo do jeho jednání nebo stavu zasahovat, abychom neúměrně nekrátili práva jeho. Soused potřebuje posekat zahradu, ale nás hluk sekačky ruší. On by se měl snažit provést to v čase, kdy nám tento hluk bude vadit co nejméně, a my bychom mu to měli umožnit. Cizinec může chodit nezvykle oblečený, nebo mít nezvyklý účes. I když to na nás může působit rušivě, i zde je na místě tolerance, pokud to není příliš extrémní, a cizinec by měl usilovat o to, aby to takových extrémů nezacházel. To je vzájemná tolerance. Bohužel ty hranice se mnohdy velmi těžko objektivně stanovují. Toleranci tedy vnímám jako stav, kdy se mi sice něco líbit nemusí, ale nejsem tím přímo nijak ohrožen a respektuji i svobodu a práva druhých chovat se a jednat jinak, než je mi milé. Ve chvíli, kdy jednání druhých již přek račuje únosnou mez a dochází k přímému ohrožení či porušení našich zájmů a práv, již tolerance na místě není. Meze tolerance byly překročeny a musí nastoupit jiné řešení nastalé situace. Důsledkem pak bývá trest a náhrada způsobené škody. Za určitých podmínek může dojít k odpuštění, ale to má smysl pouze tehdy, pokud si protějšek dosah svého nevhodného jednání plně uvědomuje, lituje toho a dá se předpokládat, že je již nebude opakovat. Zejména nelze v takových případech zaměňovat odpuštění za toleranci. To by ve svém důsledku opravdu mohlo vést pouze k posílení tendence k nevhodnému chování a jednání. A to by se, tak či onak, dříve nebo později, obrátilo v náš neprospěch, a vlastně i toho, jehož chování bychom takto nevhodně tolerovali. Zcela záměrně v těchto případech nemluvím o spravedlnosti.

Dokonalost kontra nedokonalost

Co lidi vede k takovým činům omezujícím a poškozujícím ostatní? Vlastní omezenost, hloupost, strach, egoismus, pohodlnost, nezodpovědnost, lehkomyslnost, ziskuchtivost, nenávist, bezohlednost, touha po moci (nikoli pomoci) a možná si vzpomenete i na další neřesti. Můžeme to shrnout jako negativní vlastnosti plynoucí z nedostatečně vypěstovaného rozumu, vůle a volních vlastností, z našeho nedostatečného poznání. Ještě více shrnuto, je to jednání vyplývající z naší I>nedokonalosti.

Jako lidé věřící předpokládáme, že nás stvořil bůh, nebo obecně – naše existence je výsledkem působení, tvůrčí činnosti nějaké inteligence, kterou považujeme za dokonalou. A to bývá jedním z častých argumentů z řad ateistů: „Jak mohl dokonalý bůh stvořit něco tak nedokonalého jako je člověk?“ To je jistě dobrá otázka a nelze nad ní mávnout rukou nebo ji jinak odbýt. Když pro nic jiného, tak proto, že z toho často ateisticky smýšlející dovozují:"Pokud by náhodou bůh existoval, pak asi zase až tak dokonalý nebude". A já se nyní u této otázky na chvíli ještě zastavím, protože se domnívám, že i ta s naším tématem úzce souvisí.

Tedy, je pravdou, nejsme-li zcela zaslepení, svou nedokonalost vnímáme, uvědomujeme si ji. Ale jsme opravdu stvořeni jako nedokonalí? Jsem přesvědčen, že ne a myslím si, že jsme stvořeni k dokonalosti. Zpravidla to vysvětluji tak, že vlastně ještě nejsme dotvořeni, proto ta zdánlivá nedokonalost. Naše současná existence, náš život zde na zemi, je pouze jednou z mnoha etap na cestě k dokonalosti. Takže vlastně prožíváme tvorbu dokonalé lidské bytosti v přímém přenosu. A je hlavně na každém z nás, nakolik tento život využijeme a jaký kus cesty k vlastní dokonalosti se nám podaří ujít. Nepočítá se zlato, šperky, peníze ani drahá auta a jachty. Účtuje se pouze nově nabyté poznání, a zda jsme nepoškodili jiné bytosti. To se odráží i v míře tzv. moudrosti. A ti moudřejší z nás pak pomáhají i ostatním na jejich cestě k poznání, protože to považují za svou povinnost, byť sami se zdaleka ještě za dokonalé nepovažují. Pomáhají ovšem pouze v případě, že ti ostatní projeví zájem. Duchovně vys pělí jedinci musí projevovat velmi mnoho tolerance směrem k těm méně pokročilým a zaslepeným. Mnohdy si vyslechnou i řadu posměšků a urážek. Ale zvládají to a zachovávají klid. Vědí, že jednou každý, někdo dříve, jiný později, na své cestě poznání pokročí. K ničemu je nenutí, nechávají to na jejich svobodné vůli, a tak je to správné.

Bojujeme tedy, prodíráme se životem a stanovujeme si nejrůznější cíle. A dopouštíme se při tom celé řady více čí méně významných pochybení. V tomto případě ani ne tak z boží vůle, jako spíše z božího dopuštění. Protože bůh nás obdařil svobodnou vůlí, a naše chyby jsou na cestě k poznání nezbytné. I ony nás mohou posunout v poznání pravdy dále, pokud se z nich poučíme. Mnohdy se stává, že věci, na nichž jsme lpěli nebo činnosti, které jsme kdysi považovali za důležité a nezbytné, po čase pro nás s přibývajícím poznáním ztrácejí jakýkoli význam. Naopak jiné, které jsme dříve přehlíželi nebo si je vůbec neuvědomovali, začínají získávat na ceně. Mohli bychom říci, že bůh je nesmírně tolerantní, a pokud se z našich chyb poučíme, případně projevíme skutečnou lítost pramenící z poznání vlastních chyb, pak nám bůh i odpustí. Jak toho ovšem dosáhnout? I zde platí od počátku stvoření neměnné zásady a zákony, ke kterým se chci také dostat, ale nejprve si musíme ujasnit některé další záležitosti…

Lidské jednání a jeho vliv na okolí

Již od počátků uvědomělé lidské existence postupně vznikalo něco, co dnes nazýváme přirozeným právem. Byla to zejména práva související s uspokojením základních lidských potřeb. Často vznikaly konflikty, pokud se zkřížila přirozená práva dvou nebo více lidí. Přirozené právo k vyřešení konfliktu mnohdy nestačilo, často vítězilo právo silnějšího, ale to nevedlo k uspokojivému stavu, proto vznikla potřeba kodifikovat jakousi další právní nástavbu. Nedílnou součástí práva jsou také tresty za jeho porušování. Velmi staré je ono známé a drsné právo oko za oko, zub za zub. Nesmíme také opominout, že součástí práva není jen vlastní trest, ale také povinnost nahradit způsobenou škodu. Krom toho také vždy existoval určitý kodex, ať již psaný nebo nepsaný, definující, jaké jednání se považuje za únosné, a co je již nepřijatelné. Kodex ovšem zpravidla neobsahuje konkrétní tresty za porušování jeho ustanovení. Kodex představuje pravidla a meze morálního jednání, a prohřešky proti morálc e se dají světským právem postihovat obtížně. Tyto snahy mnohdy napáchají více škody než užitku. Dlužno také zdůraznit, že právo ani kodex nejsou univerzální, každá kultura má vlastní. Máme tendenci vlastní kodex a právo považovat za nejlepší na světě, a většinou s despektem pohlížíme na kultury, které jsou v tomto odlišné a vyznávají jiné hodnoty. Při kontaktu s pro nás cizími kulturami je tedy nutno projevit opravdu velmi silnou dávku tolerance. Přesto i zde, podobně jako v ostatních případech, existují určité hranice.

Za základ morálního kodexu jednání v naší euroatlantické civilizaci silně ovlivněné křesťanskou kulturou se považuje biblické desatero. Jedním ze základů dnešního práva je právo římské.

Uplatňování práva

Uplatňování práva je pokus dosáhnout spravedlnosti světskými prostředky. Kdo pokročil v poznání, ten ví, že se tato snaha do značné míry míjí účinkem, přesto bych ji nechtěl považovat za marnou a zbytečnou. Není v lidských silách dosáhnout spravedlnosti, v tom se ztotožňuji se závěrem druhého příspěvku v úvodu. To je zcela jasné zejména těm, kteří uznávají reinkarnaci a karmu. Můžeme snad v omezené míře světskou spravedlností postihovat špatné činy v tomto životě, ale jak je můžeme objektivně posuzovat, neznáme-li všechny souvislosti s činy v životech minulých? Tohle vše zohledňuje karma, proč se tedy o uplatňování práva vůbec snažit? Zbývá nám vůbec ještě něco jiného než nechat vše na bohu, či jinak nazvané vesmírné inteligenci? Zmiňuje se o tom i první příspěvek, ale ve zcela jiných souvislostech, a je z něj patrné naprosté nepochopení pisatele. Musíme se vrátit hluboko do minulosti a opět se odkáži na bibli. Počátky lze nalézti v 18. kapitole knihy Exodus: Poté, co se Jetro dozv ěděl, že Mojžíš sám soudí všechny pře Izraelských, radí mu:

„21. Vyhledej také ze všeho lidu muže statečné, bohabojné, muže pravdomluvné, kteříž v nenávisti mají lakomství, a ustanov z nich knížata nad tisíci, setníky, padesátníky a desátníky.

22. Oni ať soudí lid každého času. Což bude většího, vznesou na tebe, a menší pře sami nechť soudí; a tak lehčeji bude tobě, když jiní ponesou břímě s tebou.“ 20. kapitola pak pojednává o desateru, tedy smlouvě Izraele se starozákonním bohem, a 21. kapitolou počíná první soubor zákonů, jimiž se měli soudci řídit a podle nichž by měli soudit včetně příslušných trestů. Mimo jiné zde najdeme i ono známé

„24. Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu,“

Přesto stále byla moc soudní v rukou kněžích, kteří komunikovali přímo s bohem, a tak se v bibli dostáváme skrze Knihu soudců až k Samuelovi. O jeho synech se 8. kapitole píše:

„3. Nechodili pak synové jeho po cestách jeho, ale uchýlili se po lakomství, a berouce dary, převraceli soud.“

To se samozřejmě izraelským nelíbilo, proto jejich stařešinové přišli k Samuelovi…

„ 5. A řekli jemu: Aj, tys již zestárnul, a synové tvoji nechodí po cestách tvých; protož nyní ustanov nám krále, aby soudil nás, jakož jest u všech národů.“

„7. Tedy řekl Hospodin Samuelovi: Uposlechni hlasu lidu ve všem, což mluví tobě; nebo ne tebouť jsou pohrdli, ale mnou pohrdli, abych nekraloval nad nimi.“

Poté byl za krále Izraele pomazán Saul. A tím se dostává moc soudní definitivně i do rukou světských. Můžeme tedy říci, že světské právo vzniklo z vůle lidu a zároveň s božím požehnáním, proto jej nyní nemůžeme ignorovat. I ono, byť zdaleka není dokonalé, má nám pomáhat na naší cestě poznání. A je nutno neustále zdůrazňovat, že není naším úkolem setrvávat v pasivitě a vše ponechávat na bohu. Je naší povinností v materiálním světě tvůrčím způsobem konat, a to i za cenu chyb a omylů. Zde, v tomto životě, okolí posuzuje výsledky našich činů projevené v materiálním světě, v duchovním světě má mnohem větší význam čistota pohnutek, které nás k činu vedly.

Karma

Karma je většinou nedílnou součástí představy metempsychózy, tedy převtělování. Tato představa předpokládá, že se naše duše opakovaně inkarnuje do fyzických těl na planetě Zemi tak dlouho, než dosáhne dokonalosti, nebo přesněji, než se naučí vše, co je možné se v pozemských podmínkách naučit a ověřit si. Představa Karmy také není jednotná. Někteří si pod ní představují přímo univerzální Zákon příčin a následků, a je to pravděpodobně i její původní význam pocházející z Indie. My ovšem většinou karmu chápeme pouze jako důsledek působení Zákona příčin a následků, tedy jako jakýsi registr špatných skutků, který si přinášíme z minulých životů, a za které musíme zaplatit. Naše jednání podléhá více zákonům a zásadám. Podstatné je, že jsou přesně stanoveny podmínky jejich působení a nelze je nijak obejít. Protože ještě nejsme dokonalí, nutně se ve svém jednání dopouštíme chyb. Tím si svou karmu sice zhoršujeme, přesto by bylo chybou nedělat nic. Zdánlivě to může vypadat jako dobré řeš ení, nicméně svou práci zde v pozemských inkarnacích jednou stejně udělat musíme a nevyhneme se jí. Proč tedy otálet, lépe dříve než později, času není nazbyt. Plýtvání časem, to je jedna z největších škod, kterou si můžeme zde v pozemském životě způsobit. Karmu si tedy můžeme představit jako účet s mínusovými body, které jsme získali za své nevhodné, zákony a zásady porušující jednání. Po čase a po mnoha inkarnacích dosáhne naše poznání takového stupně, že za své jednání a činy získáváme body plusové a tím postupně vymazáváme deficit navršený v minulosti. A jednou nutně musí nastat okamžik, kdy všechny své chyby napáchané v minulosti napravíme, a náš účet se dostane do plusu. Takový účet se pak někdy označuje jako „Dharma“. O někom se říká, že má špatnou karmu. To není přesné, protože každá karma vyžaduje nápravu. Přesto bychom mohli za špatnou karmu považovat takovou, kde suma záporných bodů je velmi vysoká a za velmi vážná provinění.

A nyní, jak toto všechno souvisí s naším tématem. Jednak právě v neomylném působení Zákona příčin a následků a nutnosti vyrovnání karmických dluhů je bezezbytku naplněn princip spravedlnosti. Nikomu nestraní, nejsou možné žádné výjimky, funguje vůči všem stejně. Není možné to nahradit systémem právním, protože právo zůstává pouze na povrchu, je schopno reflektovat pouze jevy v materiálním světě. Navíc zde platí zásada: „Není-li žalobce, není soudce“. Tedy i čin, který platnou legislativu porušuje, není-li odhalen, zůstane nepotrestán. Ale vesmírným zákonům nezůstane skryt žádný váš čin, žádná vaše myšlenka. A za vše zaplatíte do posledního haléře. Tohle materialistům a ateistům zcela uniká. Mají dojem, že vyhráli a něco získali, podaří-li se jim obejít právní systém. A co je nejdůležitější si uvědomit, porušíte-li vesmírný zákon, není omluvou, že váš čin je světským právem nepostižitelný.

Celá řada karmických dluhů vzniká tím, že způsobíte škodu nebo křivdu někomu jinému. I Bible nás nabádá, pokud někomu způsobíme škodu, neotálejme, a nahraďme mu škodu dvojnásob. Píše doslova, ať nad našimi špatnými skutky slunce nezapadá. Jedna z interpretací této pobídky říká, že dnem je zde jeden život, jedna inkarnace. Jinými slovy, snažme se důsledky svých špatných činů zahladit ještě během té inkarnace, v níž vznikly. A v tom je i síla odpuštění. Pokud někomu jeho špatný skutek odpustíme, pak se nedostane do karmického záznamu. Jinými slovy, touto cestou se můžeme následkům svých špatných činů vyhnout relativně lacino. Nezbytnou podmínkou ovšem je uvědomění si své chyby a opravdová lítost. Pak je odpuštění na místě a špatný skutek je zahlazen. Ale pozor, to uvědomění i lítost musí být opravdové. Ani v tomto vesmírné zákony „neoblafnete“!

Ostrava, červen 2010


ostrava.unitari.net